Aktuální info

Přidáno 23.2.2024

Dnes dorazila žhavá zásilka z tiskárny! Právě vychází moje první kniha nesoucí název Teorie věčného života ANEB Evoluce hmoty


Více info o knize s možností objednání se slevou nebo s podpisem je na mém autorském webu: Garefit.cz | knihy, které inspirují

Již v dětství jsem čelil dotazům na takové zvláštní příjmení, o jeho komolení do nejrůznějších podob nemluvě. Dříve jsem se k žádným zdrojům nedostal, tak jsem jen krčil rameny. V dnešní době internetu se mě podařilo alespoň něco vypátrat.

pfaffe, pfaff, podst.jm.

ahd. phafo, phaffo, pfaffo, mhd. phaffe, pfaffe, md. také s nd. počáteční paffe, nebo úplně nd. pape. Kluge se staví proti obvyklému odvození z latinského papa, protože by bylo nápadné, kdyby u slova, které se dostalo do Německa v důsledku římské konverze, došlo k posunu p v hornoněmčině (srov. predigen=kazatel, priester=kněz, propst=probošt). Spíše v pfaffe vidí stopu řecké církve mezi Němci, v níž se rozlišovalo mezi παπας papežem a παπας clericus minor (= nižší duchovní); německý klan je spojen s druhým významem a řecké slovo (snad ve vokativní formě παπας) již v 6. století. byly v Německu rozšířeny.

- v pravém smyslu světský duchovní, duchovní vůbec; dnešní opovrženíhodný druhotný význam (viz. též složená slova) se zřejmě objevil až kolem doby reformace, zvláště když Luther poprvé použil slovo pro modloslužbu (modloslužebník) a poté pro katolické kněze

- sládci často říkají čepu soudku pfaffe

Více podrobností přímo u zdroje:
"pfaff", v: Německý slovník Jacoba Grimma a Wilhelma Grimma, první vydání (1854-1960), digitalizovaná verze v Digitálním slovníku německého jazyka, https://www.dwds.de/wb/dwb/pfaff (německy)

pfaffe, podst.jm.

"klerik" (od reformace v hanlivém smyslu), ahd. paffo (kolem 1000), mhd. paffe "světský duchovní", mnd. mnl. pape, nl. paap. Gótský papa, založený na řeckém (církevním jazyce) papás (παπας) "nižší duchovní", se dostal (před fonetickým posunem) s gótsko-arijskou misií do jižního Německa a odtud se rozšířil do dalších germánských jazyků (také z původně air.(= staroirský) papa pocházející anord. (= staronordický) papi, mohlo ovlivnit střední dolnoněmčinu)

Více podrobností přímo u zdroje:
"pfaffe", poskytnutý Digitálním slovníkem německého jazyka, https://www.dwds.de/wb/Pfaffe (německy)

Jako skvělý a bohatý zdroj o původech příjmení se ukázaly diplomové práce. Archív diplomových prací je k dispozici na webu: Theses.cz - Vysokoškolské kvalifikační práce

Obě níže odkazované diplomové práce jsou velice zajímavé počtení o tam jak a kdy příjmení vznikala. Možná tam najdete i původ toho vašeho příjmení, pokud ho ještě neznáte.

1) V jedné takové diplomové práci na str.110 je u příjmení Fafek uveden i původ a podoba příjmení Foff.

2) Nápadná je také podobnost s příjmením Popp, jehož význam je v podstatě totožný - pomohla opět zajímavá diplomová práce, konkrétně její str.107

Výklad původu příjmení Foff si lze poslechnout i přečíst na webu českého rozhlasu na tomto odkazu:
https://www.rozhlas.cz/cesky/puvodprijmeni/ - /foffpfoff--1791373

Příjmení Foff je forma německého příjmení Pfaff nebo Pfoff, oba tvary slova jsou označení "světského duchovního = kněze". S ohledem na více smyslů výkladu - hanlivý, opovrženíhodný, modloslužebník - je také možné, že se mohlo jednat o "duchovního", který nezapadal do žádné "škatulky" katolické, ani protestantské, ani jiné křesťanské.

Foff = Popp = světský kněz = ženatý kněz = obecně "duchovní otec"

Vypadá to, že se mě podařilo rozšifrovat výklad svého příjmení v písmu, které používají některé slovanské jazyky. Musím to však ještě trochu obšírněji zpracovat, poté zde vystavím. Všichni zájemci o výklad významu slov obecně se mají na co těšit! Bude to nástroj, pomocí kterého rozluštíte původní význam jakéhokoliv slova... zatím odloženo na neurčito :-)

Původ jména Martin lze snadno najít na internetu. S běžně uváděným významem jména se úplně neztotožňuji, proto se mu na této stránce nebudu věnovat. Jestli se mě podaří jeho původ nebo význam objasnit, tak se o tom zde určitě dočtete. A vypadá to, že jsem na stopě... vystavím společně s výše avizovaným výkladem svého příjmení.

Přidáno 28.9.2022 v Den české státnosti

V roce 2020 se připomínalo 80. výročí bitvy o Británii. Této bitvy se, jak je všeobecně známo, účastnilo mnoho nejen československých letců v řadách RAF (britské královské letectvo). Také z našeho kraje se někteří stateční a neohrožení synové vydali bojovat za osvobození svých rodin z hitlerovského područí. K této příležitosti byl v září téhož roku slavnostně odhalen jejich památník v Jírových sadech. Konkrétně je zde připomínka těchto třech novopackých letců-hrdinů: Stanislav Fejfar, Otakar Hrubý, Adolf Vrána. Odkazy směřují na jejich životopisy na stránkách městského úřadu, kde jsou vzpomenuty další osobnosti našeho města.

Všichni tito bojovníci odešli v roce 1939 od svých rodin neznámo kam, nevěděli co je čeká, ale v srdcích měli jasno: svoboda pro své blízké. Toho si byli vědomi po celou tu dobu, to jim pomáhalo překonat všechny těžkosti na této cestě plné nebezpečí, ze které se někteří nevrátili. V nejbližších letech po skončení války došlo u nás ke změně politické situace. Z hodin dějepisu víme, co, kdy a jak se událo. Vzhledem k této situaci došlo u řady lidí ke "ztrátě paměti" a tito hrdinové bojující za jejich svobodu jim začínali být "trnem v oku". Ano, bojovali v RAF, protože situace byla taková, dostali se tam vlekem událostí a československá armáda nebyla pod svobodným velením. Ale protože byli na "západě", stali se potenciálními "nositeli západních myšlenek" a jejich rodiny to také značně nepříjemně pocítily. Važme si proto nejen těchto tří, ale i ostatních vlastenců, kteří odešli ze sevřeného Československa, kdesi "venku" se zařadili mezi bojovníky ostatních národů z východu i západu a pomohli ke skoncování hrůz té doby. Připomínejme si to stále, ať je aktuální politická situace u nás, v Evropě nebo ve světě jakákoliv.

Čest jejich památce a sláva jejich statečnosti!

Přidáno 28.9.2022 v Den české státnosti

Rád bych se ještě podělil o několik řádků k jednomu ze vzpomínaných hrdinů a o mém vztahu k němu. V listopadu letošního roku 2022 to bude 110 let od jeho příchodu na tento svět. Jeho podrobný a pěkně zpracovaný životopis je k dispozici na Wikipedii. Proč jsem si vybral právě jeho? Protože je mému srdci nejbližší a to z mnoha důvodů... V jeho životopise se dočtete, že jeho maminka, mnoho let poté, co její manžel padl v 1. sv. válce, si vzala jistého pana Junka. Tento pan Junek byl otec mojí babičky z matčiny strany. Mladý Standa Fejfar se tak stal nevlastním bratrem mojí babičky. Věkově byli jedna generace a jak vím z babiččina vyprávění, měla na něho jen ty nejlepší vzpomínky. U ní doma visela jeho fotografie a na moje dětské zvědavé otázky kdo to je, vždy s radostí odpovídala. I když měla stále na paměti ty nepříjemnosti, které se jejímu otci a Standově matce, po válce děly.

Jeho památka je tak v naší rodině živa od mé "nepaměti" :-) Mimochodem, v den mého narození dle aktuálně platného kalendáře, měl svátek právě Stanislav! Letos v květnu tomu bylo 80 let, kdy byl sestřelen a následně pochován ve Francii, jejímž patronem je, shodou okolností, sv. Martin. Těsně po rozdělení Česko-slovenska jsem nastoupil základní vojenskou službu a hádejte kam? Ano, na letiště, konkrétně Plzeň - Líně. Pro úplnost uvádím, že v tom "našem" hangáru je nyní Letecké muzem se sbírkou historických letadel. Součástí muzea je také vzpomínka na místní rodáky, kteří bojovali v kokpitech letadel RAF. Na vojně jsem tedy dostal příležitost "čuchnout" k provozu na vojenském letišti a k letecké vojenské technice, i když moje specializace byly vrtulníky a vše probíhalo v klidu a míru. Přesto jsem samozřejmě z vojny jako takové nadšen nebyl. V těžkých chvílích mě však doprovázel a vnitřně posiloval jeho Deník stíhače. Byl to deník, do kterého si zapisoval aktuální události, svoje dojmy, pocity, vzpomínky na domov... "Deník" byl později vydán jako kniha. Jeho nerozlučný kamarád od školních let na vojenské akademii, spolubojovník a velitel 313. československé stíhací perutě RAF - Karel Mrázek - doplnil "Deník" popisem událostí při Standově zmizení v onen osudný den roku 1942. Na závěr knihu opatřil doslovem, ze kterého si dovolím citovat: "... že společně oslavíme naše vítězství, pro které se my zde rveme." Oslava se měla uskutečnit měsíc po uzavření míru a společně znamenalo trojici kamarádů: Karel Mrázek, František Fajtl a Stanislav Fejfar, spolu se svými otci. V případě, že se žádný z nich nevrátí, stanovili mezi sebou, aby uspořádali toto setkání jejich otcové právě u nevlastního otce Standy a "... vypili číši za syny, kteří šli ve šlépějích svých otců." Kniha přináší skutečný vhled do srdce kluka, který odešel z domova bojovat za to, aby jej zbavil jha a mohl se do něho s radostí vrátit. Nyní je snad nad slunce jasnější, proč je právě Stanislav Fejfar mému srdci nejbližší!

Na úvod tohoto příspěvku bych rád vyjádřil svůj vztah k biatlonu. Nejsem z těch jeho fanoušků, kteří se "zrodili" díky úspěchům Gabriely Soukalové. Moje povědomí o biatlonu sahá do základní školy, kdy se jeden z mých dobrých spolužáků ze třídy tomuto sportu od dětství velmi úspěšně věnoval. Nyní se mu věnuje i nadále v roli předsedy biatlonového klubu v Jilemnici a v roli mezinárodního rozhodčího. Tenkrát se psala 80. léta minulého století a dětských závodů se tak účastnila generace současných trenérů a vedoucích biatlonového svazu. Později v 90. letech se tito "vrstevníci" snažili probojovat do závodů světového poháru, kterému Česká televize nevěnovala takovou pozornost, jak je tomu nyní. V sousedním Německu však byl biatlon zimní sport č. 1 max. 2, když to skokanům zrovna skákalo. Díky kabelové televizi na sídlišti jsem "chytal" německou stanici DSF, která již tyto závody přenášela a tak jsem vždy vyhlížel, zda se nějaká ta "česká vlaječka" dostane do záběru a jestli to tam bude "padat". Na přelomu tisíciletí se již začínaly dostavovat medailové úspěchy, biatlon začínal pomalu získávat na popularitě, ale pořád to nebyl ten "boom", který měl přijít díky "zlaté sérii" Gabriely Soukalové. Její osobu netřeba nijak představovat, jenom bych rád zdůraznil, že tolika úspěchů co dosáhla ona, zatím nedosáhla žádná naše biatlonistka, ani žádný náš biatlonista. To je také důvod, proč jsem si dovolil nechat ji na hlavě korunu pro královnu našeho biatlonu, která jí zatím plně náleží. Po jejím nešťastném ukončení kariéry a vydání kontroverzní knihy jsme se dozvídali již samé "bulvární" informace a mezi lidmi se, jak už to bývá, vytvořily dva hlavní tábory, kdy jeden kritizoval a druhý bránil. Já nepíšu tyto řádky pro to, abych někoho obhajoval, oslavoval nebo naopak shazoval. Nedávno jsem totiž shlédl dokumentární film, který natočil Petr Větrovský, autor dokumentů o několika sportovcích, nesoucí název "Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí". Chtěl jsem na jejím příběhu ukázat, jak je důležité být sám sebou, nejít proti svému tělu, proti své intuici a dělat to, co je s ním v souladu, co člověka baví a naplňuje, tak jak se tomu věnuji na své stránce věnované vědomému životu.

Ve zkratce si tento neobyčejný životní příběh projdeme, ukážeme si "červené praporky", které však hlavní hrdinka nedokázala rozpoznat a nakonec ji to přivedlo na samé dno životních sil. Jak víme, tak již jako malé dítě trávila s rodiči – sportovci a trenéry – každou zimu lyžích. A protože ji potřebovali zabavit, tak ji na lyže také postavili a začala jezdit. Jak sama říká, vůbec ji to nebavilo – 1. červený praporek – i když si to uvědomovala až jako větší dítě a když se projevila, dostala jasně najevo, ať je "zticha a maká". V pubertě dost vzdorovala a dle vlastních slov "zlobila", nicméně se jí začínalo dařit. První úspěchy potlačily to "nebavení" a postupně se dostala až do reprezentace. Tam probíhala určitá rivalita i nátlak na její "nevhodnou" postavu a "životosprávu" – 2. červený praporek. To mělo negativní vliv na její psychiku a neuróza se rozvinula až do anorexie a bulimie – 3. červený praporek. S tím dlouhou dobu bojovala, až se jí s pomocí odborníků podařilo tyto problémy dostat pod kontrolu. Později došlo na změnu techniky lyžování, která ji však vůbec nevyhovovala a přinesla zdravotní potíže s achilovkami – 4. červený praporek. To už bylo i na takovou bojovnici příliš a tak se rozhodla pro přestávku. Do osobního života jí mezitím vstoupil budoucí manžel Petr Koukal. Jak se později ukázalo, jeho úmysly nebyly ty z nejčistších. Jako typický psychopat rozpoznal její slabá místa, která využíval pro její ovlivňování a manipulaci, aby pro něho byla zdrojem životní energie a peněz. Předmanželskou smlouvu po několika výmluvách nepodepsal – 5. červený praporek. V den svatby, když měla jít k "oltáři" se otci svěřila, že se jí nechce, že jí něco říká, že to nemá dělat – 6. červený praporek. Nakonec však tento také "překonala", což se jí stalo málem osudným. Manžel totiž využíval její popularity ve svůj prospěch a psychickým násilím z ní "vysával" životní energii do té míry, že již byla blízko sebevraždě – jak sama říká – opravdu hodně blízko. V kritický okamžik ji zachránila vzpomínka na rodiče a svůj úmysl nakonec nedokonala. To byla ta poslední kapka, kdy pochopila, že tudy cesta opravdu nevede. Jak známo, od manžela utekla, pak začala pracovat v televizi, fotit, moderovat a postavila se opět na vlastní nohy. Po nějakém čase se rozhodla, že začne trénovat a zkusí, zda by byl reálný návrat do bílé stopy a k pěti terčům. Tělo už však nadále odmítlo trpět, byla nucena podstoupit operaci kolena a myšlenku o návratu již definitivně opustila.

Co jsou ty červené praporky? To jsou ta místa v životě, kdy se nám naše skutečné Já hlásí, že mu škodíme nebo že mu hrozí nebezpečí. Jak je vidět na tomto příběhu, měla naše hlavní hrdinka mnoho, minimálně 6, příležitostí, kdy zavčasu nechat toho, co jejímu Já = jejímu tělu = její DNA škodilo. Každé "překonání" tohoto kritického místa stojí spoustu životní energie, která se tak použije nesprávně, a tím se transformuje do negativu. Ten se pak nahromadí do takové míry, že buď způsobí těžkou nemoc nebo, jako v tomto případě, přitáhne "pijavici", která si na tomto negativu "smlsne" – ano, psychopat je právě taková pijavice, kterou přitahuje negativ a žije potom na úkor energie druhých lidských bytostí. Naše biatlonová královna Gabriela nám tak nedobrovolně na svém životním příběhu ukázala, jak žít nemáme! Zní to paradoxně, vždyť toho přece tolik dosáhla? To ano, ale za jakou cenu? Kdyby byl biatlon v souladu s její podstatou = s její DNA, závodila by dosud. Tímto bolestivým způsobem se dozvěděla, že její životní cesta povede jiným směrem. Na té správné cestě přeji Gabriele mnoho úspěchů, protože je to velice silná a inspirativní osobnost!

A jaké si z tohoto příběhu můžeme vzít ponaučení?

1. nejít proti svému tělu a tak v sobě nehromadit negativ
2. neignorovat intuici a všímat si červených praporků
3. žít v souladu se svojí podstatou a být sám sebou
4. být stále teď a tady = ve svém vědomí
5. nenechat sebou manipulovat tam, kam nechceme

   Tentokráte se podíváme na příběh jedné rodiny z našich krajů. Budeme ji říkat rodina Čecháčků, která žije v malé vesničce v podhůří nesoucí poetické jméno Česká Hrouda. Bydlí tu spolu pohromadě tři generace: děda s babičkou, jejich syn s manželkou a jejich dvě čerstvě dospělé děti. Od nepaměti vlastní krásné úrodné pole, kde pěstují brambory. Sami na něm hospodaří a vypěstují tolik brambor, že v pohodě pokryjí svoji celoroční spotřebu. Dokonce se většinou urodí o nějaký ten metrák navíc, takže tento nadbytek vymění se sousedem, který pěstuje cibuli, s jiným co pěstuje mrkev nebo nadbytečné brambory vymění za vajíčka a tak si vylepšují svoje zásoby.
   Jednoho krásného dne za nimi přijde starosta Vykuk a předloží jim svůj návrh: „Sousedé, mám pro Vás skvělou nabídku: dostanete ode mě každý papírek, na kterém bude vyčíslen Váš podíl na Vašem poli. Toner do tiskárny něco stojí, no sekretářka taky potřebuje jíst, takže dostanu od každého 2 brambory za papírek s uvedeným podílem 1/6.“ Zasedne rodinná rada, nikdo moc nechápe, proč by takový papírek měl potřebovat, ale nakonec padne rozhodnutí. Starosta je důvěryhodný člověk, sami jsme mu dali svůj hlas ve volbách, tak proč ne? Vše proběhne dle dohody. Čecháčkovi dále pracují na svém poli, jenom mají navíc každý v šuplíku ten svůj papírek.
   Najednou se u vrat jejich stavení objeví jistý pan Fiškus. Není tu náhodou, ale přichází s neodolatelnou nabídkou: „Vážení přátelé, mám pro Vás zajímavou nabídku: rád bych od Vás odkoupil ty papírky, co Vám přidělil pan starosta. Nabízím 10 brambor každému z Vás, kdo mě prodá svůj podíl 1/6.“ Opět zasedne rodinná rada. Děda s babičkou a čerstvě dospělá vnoučata se rozhodnou, že ten papírek vlastně nepotřebují a na nabídku přistoupí. Hodí to každému pár brambor navíc, tak to dává smysl. Syn s manželkou jsou poněkud zdrženlivější a své papírky si ponechají. Pan Fiškus tedy uspěje a odjíždí s odkoupeným podílem 4/6. Rodina na jaře zase nasadí novou várku brambor.
   Jaké však nastane překvapení? Na vrata zaklepe neznámý pán a představí se: „Dobrý den, já jsem pan Velkobrambor a jsem nový vlastník 4/6 podílu na Vašem poli, který jsem koupil od pana Fiškuse. Tím se stávám většinovým vlastníkem Vašeho pole a tak moje rozhodnutí budete muset respektovat. Rozhodl jsem se totiž, že celou letošní úrodu prodáme na bramborovém trhu v Burshausu.“ Čecháčkovi zůstanou stát jako opaření. Nikdo se nezmůže ani na slovo. Syn se po chvilce vzpamatuje a vyhrkne: „Ale co náš 2/6 podíl? To si můžeme přeci 2/6 úrody nechat pro sebe jako doposud.“ „Ale kdepak“, odvětí pan Velkobrambor, „většinový podíl mám já, takže rozhoduji jak se s úrodou naloží.“
   Přijde sklizeň, celá úroda se odveze na trh, kde se prodá do poslední brambory. Čecháčkovi mají přece 2/6 podíl, tak očekávají svůj podíl ze zisku. Přijdou za panem Velkobramborem s požadavkem, že by chtěli vyplatit svůj podíl. Ten se na ně koukne od svého stolu a řekne: „Je mě líto, brambor bylo málo, musíme investovat do mechanizace a zvýšit produkci. Příští rok potřebujeme vypěstovat alespoň o 20% více brambor, abychom je mohli prodat levněji a abychom tak byli schopní konkurovat. Proto Vám mohu vyplatit pouze dividendu 5% z Vašeho podílu.“ „Nooo… aleee…. no tak ano“, souhlasí nakonec Čecháčkovi se sklopenou hlavou. Dostanou tedy celých 1,7% ze zisku za celou úrodu. Jediné místo, kde mohou nakoupit brambory pro svoji celoroční potřebu je bramborový trh v Burshausu. Nojo, ale dokáží za tento svůj podíl nakoupit tolik brambor? Nebo dokonce aby měli ještě něco na výměu za cibuli, mrkev, vajíčka, tak jak byli zvyklí doposud? Vzhledem k tomu, že na bramborovém trhu v Burshausu vládne „neviditelná ruka trhu“, tak je ještě ke všemu cena za kilo brambor o dost % vyšší než cena, kterou stanovil pan Velkobrambor a za kterou byla prodána celá jejich úroda. Jak z toho ven? Kde a za co mají Čecháčkovi nakoupit brambory pro sebe?
   Zkusme tuto otázku položit v naší známé třídě jedné nejmenované školy, kde se jako vždy hlásí Anička, Honzík a Pepíček. Anička povídá: „Já bych vyměnila pana starostu, ten za to může, ten nabízel Čecháčkům papírky s uvedeným podílem.“ „Dobře Aničko, musíš říct rodičům, aby šli přiště k volbám a dali hlas jinému kandidátovi na pana starostu“, reaguje paní učitelka. Honzík se rád dívá na televizi, od detektivek po Události a tak má řešení: „Já bych zavřel do vězení pana Fiškuse, protože vylákal od Čecháčků ty papírky za pár brambor a pak je prodal kdoví za kolik panu Velkobramborovi. Nebo bych ho za to poslal alespoň někam hodně daleko, třeba na nějaký ostrov. Nejlépe na pustý ostrov, kde nic, kromě daňového ráje, nebude.“ „Dobře Honzíku, odhalil jsi viníka, máš pravdu, měl by být potrestán. Ale děti, “ pokračuje paní učitelka „myslíte, že to pomůže Čecháčkům vyřešit problém s tím, kde a za co mají nakoupit brambory pro sebe?“ Přihlásí se Pepíček, který má jako vždy nějaké to eso v rukávu: „Takže já bych to udělal následovně: starostu Vykuka a podvodníka Fiškuse bych zavřel na doživotí na Mírov. Jejich transakce bych prohlásil za podvod, zneplatnil bych je a tak by pan Velkobrambor musel vrátit svůj podíl Čecháčkům. Ti by přestali prodávat svoje brambory na bramborovém trhu v Burshausu a byli zase pány svého pole i celé své úrody.“
   Tak co myslíte, sklidí Pepíček salvu smíchu jako vždycky? Nebo to bude tentokrát pro změnu potlesk ve stoje? A co ty milý čtenáři, smál ses nebo tleskal?

Abychom mohli zaujmout stanovisko k něčemu aktuálnímu, nesmíme se nechat strhnout "okolím". Na všechno je potřeba se dívat jako na minci. Ta má jako vždy dvě strany. Když nám někdo dává minci, bereme ji vždy celou! Těžko se najde někdo, kdo ji vezme, jenom když bude na vrchu "panna" nebo "orel", dle toho k čemu má větší sympatie. Stejným způsobem je třeba se stavět ke každému konfilktu. To znamená, vzít jej jako celek, který má dvě strany, kde na obou stranách trpí lidské bytosti.

Díváme-li se na jakýkoliv válečný konflikt poslední doby, najdeme proti sobě stojící státy: Rusko vs. Ukrajina, Arménie vs. Ázerbajdžán, Kosovo vs. Srbsko, Turecko vs. Řecko, Izrael vs. Palestina. Jejich spory o konkrétní území mají kořeny kdesi v minulosti, která není nikdy pravdivě podávána. Historii vždy "píší vítězové", takže zjistit opravdový počátek sporů je prakticky nemožné. Občas mám dojem, že média a potažmo lidé mezi sebou, si kladou otázky typu: kdo z nich je v právu? Kdo z nich je lepší? Kdo z nich vyhraje? Komu z nich fandíte? Média vždy "vědí", která ze stran je ta "hodná" a která je ta "zlá". Nám to však nepřísluší hodnotit, ani se na žádnou ze stran přidávat. Za prvé nemáme všechny potřebné informace, za druhé musíme vidět trpící lidské bytosti na obou stranách. Tím, že se na jakoukoliv stranu přidáme, stáváme se přirozeně její součástí! Opravdu byste chtěli na tu "svoji" stranu poslat svoje syny, ať za ní bojují až do jejího vítězství = zničení druhé strany? Když na ulici uvidíte, jak se dva psi perou a jejich "páníčkové" na vodítku se je snaží odtrhnout... budete se vyptávat, kdo z nich je "v právu" a podle toho jednomu z nich pomůžete? Nebo tomu kdo víc křičí? Nebo skočíte mezi ty psy, roztrhnete je od sebe a necháte se pokousat od obou? Když uvidíte dva šílence, kteří se perou s noži v ruce... budete zjišťovat, který z nich je "v právu" a tomu pomůžete vyhrát = zabít toho druhého?

Vzhledem k tomu, že opravdu nevidíme do všech skutečností a souvislostí, je přidávání se na jakoukoliv stranu nesmysl. Nezbývá než cítit s trpícími bytostmi na obou stranách a zároveň doufat, že ti, kteří tyto hrůzy rozpoutali již dosáhli "svého" a brzy toto veliké utrpení ukončí!

Jak všichni víme, různé formy chřipky nás provází již do malička. Někdy je to pořádná nálož a skolí nás to na několik dnů, někdy je to pouze "rýmička a kašlik", někdy se to projeví v trávící soustavě.... Co je to vlastně zač? Doporučuji si přečíst tuto stránku: Chřipka. Wikiskripta je projekt 1. lékařské fakulty a Univerzity Karlovy, takže o její důvěryhodnosti není třeba pochybovat. Nemáte po přečtení dojem, že už jste něco podobného četli, ale o úplně jiném viru? Ano, správně :-) Kromě jiného jsme se dočetli, že virus chřipky má dva povrchové antigeny: Hemaglutinin a Neuraminidáza, odkazy směřují na Wikipedii. Ta praví, že oba antigeny jsou určitý typ proteinu (protein nebo enzym = bílkovina). A co že nám to detekuje ten všem známý test? Odpověď necháme na samotném ministerstvu zdravotnictví: Obecné informace o antigenních testech a popis provedení testu. Stačí jenom první věta a jsme doma. Pak následuje ten další, jak známe "ověřovací", test: PCR test. Ten jak známo pracuje s RNA a má nám přítomnost viru potvrdit nebo nepotvrdit. Nojo, ale vždyť chřipka je taky RNA vir! Tak se v tom "ovčane" vyznej :-)

Když jsem 1. února 2020 seděl v Aténách na letišti a díval se kolem sebe, viděl jsem nějak podezřele hodně lidí s rouškou na ústech. Říkal jsem si: "Co blbnou?" To jsem ještě netušil, že za měsíc už budeme všichni blbnout úplně stejně :-) Ano, mělo to být opatření, které zabrání šíření té "smrtelné nákazy". Jaká byla realita? Množství "přidušených" lidí končících na JIP, na "spásonosných" ventilátorech a k velké lítosti všech láskyplných bytostí, také na hřbitovech. Tyto šílenosti nebyly následek viru, ale následek opatření! Jak jsme si přečetli o viru chřipky, viz. výše... rouška jako ochrana není příliš efektivní. Velikost viru chřipky je 90nm, velikost viru, se kterým svět tak "neúspěšně" bojuje je údajně 120nm. Proto rouška nefunguje a tak "chytré hlavy" vymyslely nosit respirátor! Ano, správně, ještě více člověka "přidusit". Co se totiž děje v těle? Tím jak hůře dýcháme, tak klesá tlak kyslíku a stoupá tlak oxidu uhličitého. Oxid uhličitý dobře prochází hematoencefalickou bariérou (= stěna oddělující krev od mozkomíšního moku) a v mozku je tak hydratován na kyselinu uhličitou. Ta zvyšuje lokální koncetraci kationtů vodíku. Tato zvýšená koncetrace vodíku pak v mozku stimuluje receptory citlivé na vodík a tím zvyšuje ventilaci (= dýchání). Zvýšená ventilace se nazývá heprventilace, opět důvěryhodný zdroj: Hyperventilace. Přečetli jsme si k čemu taková hyperventilace vede: Hypokapnie a Respirační alkalóza. Zajímavá je informace, že hypokapnie se často vyskytuje i při úzkostných a panických stavech. Jak je tedy vidět, úzkost a panika z nákazy může způsobit to samé. Média a různí "odborníci" (= strašáci a bubáci) proto hrála velice významnou, ne-li tu hlavní, roli!

Na otázku v nadpisu nechť si každý odpoví sám. Každému dle jeho víry... V každém případě se nebojte svého pohledu na věc. Ano, nebojte se! Strach způsobuje stres, stres ovlivňuje autonomní nervový systém, ten ovlivňuje reakci našeho těla, včetně imunity. Až tedy opět nastane chřipková sezóna, přelom září / října až přelom května / června, může se stát, že "čísla budou stoupat". Mimochodem, kdyby vás zajímala opravdu reálná čísla o výsledcích testů na přítomnost všech respiračních virů z Národní referenční laboratoře, hledejte jedině zde: Státní zdravotní ústav a určitě nevěřte médiím!
Takže buďte v klidu a buďte pozitivní! V tom původním a pravém smyslu slova :-)

Otázka očkování proti Covid-19 neleží jestli Ano nebo Ne. Hlavní otázka leží tato: Čím se očkuje a za jakých okolností? Nezávadnost vakcíny není nikým garantována. Její smysl a funkce z pohledu ochrany zdraví také není úplně jasná. Proto nemůže být očkování nařízeno jako povinné, ani doporučení hodné. Jedná se v podstatě o experiment a přijímající se tak dobrovolně stává součástí tohoto pokusu. Měla by to tedy být otázka svobodné volby každého dospělého člověka! A jako každá jiná volba, i tato by měla být plně respektována. Není možné na základě jakékoliv volby člověka odsuzovat nebo na něho činit jakýkoliv nátlak, natož ho na základě svého rozhodnutí omezovat. Takové by mělo být stanovisko každého zdravě uvažujícího člověka. Stanovisko rozhodně Ano nebo rozhodně Ne, ať už z jakýchkoliv důvodů není na místě. Opakuji, že je to otázka svobodné volby každého dospělého člověka. Za stávajících okolností to není otázka veřejného zájmu.

v Nové Pace, dne 4.7.2021, podepsán Martin Foff v.r.

Náznak toho čím se zabývám, když mám zároveň čas a chuť :-) Hlavní tři oblasti mého zájmu jsou: cyklistika, turistika a VEG vaření. Podání je formou krátkých článků a fotogalerií, časem se možná objeví i nějaké video. Fotky z procházek po Nové Pace a okolí jsou v sekci Nová Paka.

Vyjíždky na kole se snažím střídat. Jak se říká: cyklistika je jenom jedna. Mění se povrch, okolí a panoramata :-)

Příroda je krásná, ale tentokráte pro změnu trochu techniky :-) Dokončil jsem stavbu Favorita, na kterém jsem v dětství, po té co jsem dosáhl na pedály, najížděl svoje první kilometry a učil se "cyklokrosovou" techniku jízdy po lese. Před více jak 20 lety jsem jej odstrojil, rám dal opískovat a nastříkat, s tím, že jej budu modernizovat. Vzhledem k tomu, že nové komponenty té doby již nebyly s rámem a ostatními díly úplně kompatibilní, tak jsem rám odložil. Zhruba před 10 lety jsem rám nastrojil díly, které jsem více méně posbíral v garáži, tzn. "co dům dal". Jak vypadala tato provizorní stavba je vidět na první sérii fotek. Letos však nadešel čas na důstojnější přestavbu. Snaha byla o zachování maxima původních dílů, které čekaly v krabici na svůj čas. Vzhledově nejsou zdaleka dokonalé, čas a rez prostě nezastavíš :-) Ostatní díly se podařilo získat z bazoše nebo jsou úplně nové. Opět odstrojený se všemi potřebnými díly je na druhé sérii fotek. No a jak stavba dopadla ukazuje poslední řada.

Po dlouhé době jsem si vzal na kolo mobil. Takže konečně fotky z vyjížďky, dokonce rovnou z Krkonoš a jejich krásného podhůří.

Krásné slunečné počasí, hory jako na dlani, prostě nádhera!

Občas se jdu projít v okolí nebo někde jinde, taky někdy jedu na dovolenou. Buď něco nafotím nebo natočím, aby bylo co vystavit :-)

Cestování po malebných jižních Čechách.

Krkonoše mají své kouzlo i brzy na jaře. Už to sice není na lyže, ani to ještě není na kolo, ale výhledy zůstávají :-)

Procházka lehce zasněženými Vítkovicemi a Křížlicemi v Krkonoších. Další den lehký výšlap na vrch Žalý s rozhlednou, toho času uzavřenou.

Jičín je historické město v Českém ráji, kde jsem chodil na střední průmyslovu školu. Teprve v roce 2020 jsem zjistil, že je tam ikona Bohorodičky a že její kamenný památník stojí před školou, do které jsem čtyři roky docházel.

Návštěva památníku hradiště, kde kdysi sídlil legendami opředený český rod Slavníkovců.

Nádherné počasí, málo lidí, prostě krásná procházka po tradičních památkových místech.

Počasí nebylo zrovna příliš fotogenické, nicméně výhledy z Chocholky jsou krásné vždycky.

Zabývám se vegetariánskou a veganskou kuchyní. Nejsou to jenom saláty a syrová zelenina, možnosti jsou nekonečné. Kombinace různých surovin, koření a postupů dává pestrá a chuťově zajímavá jídla. Bude tady prostor pro moje recepty a nějakou tu fotku. Hlavně zde však budou odkazy na zajímavé video recepty, které mám vyzkoušené nebo které mě při vaření inspirují. Možná se pokusím i sám natočit některý svůj recept, ale to se ještě uvidí :-)

Chtěl bych se podělit o můj oblíbený a rychlý recept na fazole. Jakékoliv fazole jsou chutné a syté, takže je to moje časté jídlo. Pokud stejně jako já použijete fazole i rajčata z plechovky, tak je příprava opravdu rychlá. K tomu pár krajíčků chleba a máte jídlo, které zasytí na hodně dlouho. Samozřejmě, že je možno použít rajčata čerstvá a fazole si uvařit předem, ty samozřejmě nejdřív přes noc namočit do vody... no ale to už je pro opravdové fajnšmekry :-)

Soupis potřebného, množství je orientační
1 cibule
1 mrkev
1 paprika červená
1 paprika bílá / zelená / žlutá (jakou máte)
1 feferonka / chilli paprička (lze nahradit cayneským pepřem, sušeným chilli nebo něčím jiným ostřejším)
1 rajčatový protlak (malý)
1 plechovka rajčat krájených
1 plechovka červené fazole
1 plechovka bílé fazole
paprika sladká, pepř mletý, kmín mletý, oregano
sůl, cukr
petrželka
olej

Postup přípravy
Všechnu zeleninu omyjeme, očistíme a nakrájíme na kostičky. Na oleji smažíme cibuli a mrkev (popřípadě řapíkatý celer, když zrovna máte). Až zelenina trochu změkne přidáme rajčatový protlak a orestujeme. Pak přidáme nakrájené papriky včetně feferonky, všechno koření po lžičce, promícháme a společně lehce osamahneme. Pak přidáme plechovku rajčat, lžičku soli, aspoň lžičku cukru - k rajčatům a fazolím to prostě trochu cukru chce :-) Podlejeme troškou vody, přiklopíme pokličkou a dusíme až všechno změkne a pěkně se to spojí. Poté přidáme fazole z plechovky, které jsme důkladně promyli studenou vodou, promícháme, případně podlejeme vodou a společně ještě tak max. 10 minut vaříme. Nakonec přidáme posekanou petrželku, už jenom promícháme, doladíme solí a pepřem... hotovo :-)

Ověřená a osvědčená kombinace, která nikdy nezklame = lilek + papriky. V tomto případě ještě vyladěno na vyšší úroveň ;-)

Ověřeno, doporučuji! Osobně jsem do základu dával ještě mrkev na drobné kostičky, takže vzniklo výborné rizoto ;-) Ještě upozornění: pokud použijete "českou" rýži basmati, tak rozhodně vařit dle údaje na balení. Doba uvedená v receptu je pro jejich rýži, z té naší by vznikla "lepenice" :-)

Lidská bytost, která najde sama sebe naprosto splyne s tím, co jí naplňuje a tím přináší radost druhým lidským bytostem. Na hudebním poli je dlouhá řada takových bytostí, ze které mě osobně zaujaly níže uvedené. Ovládají nástroje, které jsou mě blízké, přestože ani na jeden nehraju - takže asi právě proto :-) Také zde budou odkazy na známé nebo méně známé, české nebo zahraniční kapely, které jsou mě něčím blízké nebo mají co sdělit.

Slovenská rocková kapela založená v roce 1982 hrající v klasické sestavě: kytara, baskytara, bicí a přiměřeně klávesové nástroje. Podrobnější informace o obsazení, historii a současnosti najdete na Wikipedii a na oficiálním webu Tublatanka.sk. Kromě skvěle zvládnutých hudebních nástrojů a jedinečného nezaměnitelného zpěvu obou hlasů, zaujme svými nadčasovými texty z osvíceného nitra jejich geniálního dvorního textaře Martina Sarvaše. Z mého pohledu se jedná zejména o dvě skvělá alba... nechce se věřit, že to jedno je vydané ještě před listopadem 1989: Žeravé znamenie osudu a následující nedlouho po sametové revoluci: Nebo peklo raj. V textech lze nalézt odpovědi na základní životní otázky...

Na akustickou kytaru hraje skladby širkého spektra žánrů. Moji pozornost si získal skvělým instrumentálním zpracováním klasických rockových skladeb od těch nejznámějších kapel. Podrobnější infromace o jeho osobě a jeho díle najdete na Wikipedii a na jeho webových stránkách thomaszwijsen.com. Tam kromě jiné najdete také tabulatury k jeho skladbám a pro učenlivé kytaristy též možnost přihlásit se do jeho online kytarové školy King Of the Strings.

Jassy J jak si říká, je samouk na elektrickou kytaru. Od počátku svého učení natáčí videa a tak je možno sledovat její pokroky. Kytaru má opravdu skvěle zmáknutou a tak dokáže své cover verze známých skladeb obohatit o svá sóla. Vypracovala se až k angažmá v německé kapele Oversense, která "předskakuje" velkým kapelám. Podívejte se, na jejím youtube kanále je k mání opravdu hodně kvalitní muziky :-)

Tato všestranná muzikantka vyniká zejména svojí hrou na bicí nástroje. Její cover verze známých písní ukazují, jak jsou bicí nástroje harmonické a jak je má opravdu v malíčku. Na jejím youtube kanále najdete nejen hromadu cover verzí, ale také společné hraní s dalšími talentovanými muzikanty a její hru na jiné nástroje než bicí.

Slovenská talentovaná hráčka na bicí, která zvítězila ve známé televizní talentové soutěži. To jsem zjistil až zpětně, poté co mě zaujala její videa. Hraje opravdu neskutečně, můžete posoudit na jejím youtube kanále. Najdete zde videa od jejích začátků po současnost.

Vlastním jménem Alexandra Kuznetsova je ruská klavíristka hrající na klavírech české firmy Petrof. Dokazuje, že hra na piano není nuda! Opravdu se dá desti prsty zahrát tak, že slyšíte více nástrojů. Hra na jeden nástroj, přesto skladba zní, jako když hraje celá kapela. Můžete posoudit na jejím youtube kanále a ponořit se do cover verzí těch nejznámějších rockových skladeb.

Tento kanadský youtuber-muzikant je nejen kytarový virtuóz, ale také zpěvák a producent. Jeho metalové cover verze klasických skladeb od Ludwiga Van Beethovena, W. A. Mozarta a dalších jsou opravdu hudební perly. Ukazují nejen jeho rychlé prsty, ale také cit pro poutavé aranžmá. Samozřejmě hraje také kytarové cover verze známých rockových a metalových skladeb. Na jeho youtube kanále je jich k poslechu a shlédnutí celá řada. Uvedená verze klasické skladby "Pro Elišku" v jeho podání opravdu nemá chybu :-)

Oficiální historie našich národů a státních útvarů na našem území je plná legend, otazníků a záhad. Události před obdobím Velké Moravy jsou také obestřeny dohady a různými teoriemi. Stejně tak život a období kolem sv. Václava. Vždy mě ma tom zaráží, že historici a vědci vědí "přesně" co bylo před statisíci a miliony let, ale co bylo před 1500 lety jaksi nedokáží ověřit a sdělit jednoznačně. Na druhou stranu alespoň tvrdí jasně, že si nejsou jisti :-) Proto je historie také jednou ze zajímavých oblastí k objevování. Nové poznatky a často také "neoficiální" zdroje mohou vnést světlo nebo přidat další střípek do skládačky rozbitého obrazu naší historie.

Pro komentáře, připomínky, dotazy a další komunikaci použijte prosím tuto emailovou adresu: